Ostuni, La Città Bianca – Sobre mis vivencias

POZKOUŠKOVÉ CESTOVÁNÍ VLAKEM PO ITÁLII PART 1, POZNÁVÁNÍ NOVÝCH MÍST, KRÁSNÉ ZÁŽITKY A NÁHODY – 16.7.2020

Ahoj všichni, vítám vás u dalšího článku! Tentokrát bude o našem pozkouškovém cestování po krásách Apulie. Proč říkám o “našem”. Když jsem dokončila zkoušky, nechtěla jsem zůstat ty tři týdny jenom v našem městě, chtěla jsem se ještě někam podívat, využít toho, že to situace dovoluje. Nechtěla jsem ale jet sama, jednak protože bych měla noční můru z toho, že nastoupím do špatného vlaku nebo vystoupím na jiné stanici, a za druhé bych si to cestování o samotě neužila. Tak jsem napsala do naší erasmácké skupiny, že bych ráda jela do Ostuni, a jestli by se ke mně někdo nechtěl přidat. Asi tak dva dny se nic nedělo, a tak jsem se pomalu začala smiřovat s tím, že už se asi nikam nevydám. Potom mi však zničehonic přišla zpráva od jedné slečny z Německa, že by ráda jela se mnou. Měla jsem z toho obrovskou radost.

Do Ostuni jsme to měly asi hodinku cesty přímým vlakem, ve kterém jsme musely mít po celou dobu nasazené roušky. S Alexandrou jsme si hned od začátku sedly, povídaly jsme si celou cestu, jako bychom se znaly už léta. Zprvu jsem byla docela nervózní, protože jsme si daly sraz na nádraží a vůbec nikdy předtím jsme se neviděly. A poznejte někoho jenom podle profilové fotky. A taky dokud toho člověka nevidíte na vlastní oči, nemůžete vědět, jestli to celé není jenom nějaký výmysl.

Když jsme přijely na místo, byly jsme chvíli docela ztracené. Potom jsme se však od nádraží vymotaly k hlavní silnici a vysoko na kopci spatřily cíl naší cesty, bílé město. Jelikož jsme nenarazily na žádnou autobusovou zastávku, rozhodly jsme se cestu podél olivovníků a fíkovníků vytlapat pěšky. To jsme si teda v tom horku daly! Bylo tak 37°C a my jsme se drápaly do kopce podél hlavní silnice asi tři čtvrtě hodinky. Naštěstí cíl jsme měly stále na dohled.

Potom jsme konečně odbočily vlevo a květnatou bránou vešly do města. Prošly jsme si historické jádro plné úzkých bílých uliček, zastavily se u katedrály a chvíli poslouchaly výklad jedné průvodkyně v italštině. Po tom, co jsme se pokochaly výhledy a navštívily pár obchůdků se suvenýry, jsme zamířily na oběd do jedné restaurace kousek od katedrály. V celém městě by se turisté dali spočítat na prstech jedné ruky a ani v restauraci vedle nás nikdo neseděl. Já jsem si dala pizzu a Alexandra těstoviny. K tomu jsme si daly místní červené víno. To byla ta chuť Itálie, která mi ještě chyběla! Pivo moc nemusím, ale víno, to ano. A nejlépe červené.

No a jelikož bylo celý den takové horko, chtěly jsme si jít zaplavat k moři a nějakou chvíli si odpočinout na jedné z krásných pláží, kterými je Ostuni vyhlášená. Jenomže autobus jaksi nejel a moře bylo od centra asi 10 kilometrů daleko! Naštěstí bylo na zastávce vylepené číslo na taxi. Došly jsme k jednomu blízkému hotelu, kde jsem zavolala na to číslo, nadiktovala jméno hotelu a poprosila pána, jestli by nás nemohl zavézt k moři. Pán přijel asi za pět minut a dovezl nás na krásnou pláž Il Faro, kterou můžu jen doporučit. Pláž je rozdělená na placenou a neplacenou část.

U vody jsme pobyly asi tři hodinky, vykoupaly jsme se v azurově čistém moři, tak krásnou barvu jsem snad nikdy neviděla. Opalovaly jsme se a dojídaly zásoby. Když jsme si sluníčka užily do sytosti, byl čas pomýšlet na návrat. Pan taxikář nás odvezl na nádraží, odkud jsme potom vlakem pokračovaly domů. I když taxi nebylo nejlevnější, byla to ta nejpohodlnější možná volba. Bez toho bychom asi moře nenavštívily a musely se trmácet zase po svých na nádraží.