MOŘE, BALENÍ, DEN ODJEZDU, PŘÍLET (TAK TROCHU STORYTIME) A SETKÁNÍ S RODINOU – 31.7.2020
Ahoj všichni, vítám vás opět u nového článku, tentokrát bude o posledních dnech na Erasmu, popíšu vám, jak probíhal odjezd z Bari a jak jsem se zase sžívala s domovem těch prvních pár dní. Společně tedy uzavřeme opět jednu důležitou kapitolu, za kterou jsem ve výsledku moc vděčná, i když některé momenty nebyly jednoduché.
Po příjezdu z Matery jsem už v jednotlivých dnech postupně začala balit ty věci, o kterých jsem věděla, že už je neobléknu: zimní bundu a boty, dlouhé zateplené kalhoty a mikiny. Každý den jsem si vyklidila nějakou poličku, vyleštila zrcadlo a utřela prach, takže jsem si těmito drobnými krůčky ušetřila jeden velký generální úklid.
Hodně jsem se chodila koupat na pláž Pane e Pomodoro. I když písek nebyl u břehu zrovna nejčistší, moře bylo luxusní, voda vždy teplá a průzračná. Chození k moři pro mě vždy představovalo tak tříhodinovou pohybovou aktivitu: tři kilometry pěšky tam, hodinka plavání a zase po vlastních nazpátek. Byla sice možnost jet autobusem, snažila jsem se však se veřejné dopravě co nejvíce vyhýbat, abych náhodou neonemocněla a nezhatila si tak plány na odjezd. U moře to byl vždy super relax, kdy člověk mohl vypnout, zaplavat si a užít si teplé slunečné počasí.
 |
 |
 |
 |
V červenci se denní teploty běžně vyšplhaly k 37-38°C, spánek zase ztěžovaly tropické noci, a co si budeme povídat, také komáři, kteří byli oproti těm tvorečkům, které jsem znala od nás, úplně jiný level. Věčně mě otravoval bzukot kolem uší a svědilo mě celé tělo, takže jsem si ty kousance ještě více rozškrábala. Proto kdybyste mě někdy teď potkali, nelekněte se, v jakém stavu jsou moje nohy, které vypadají přinejmenším jako po neštovicích. Koupila jsem si proto tento difuzér do zásuvky, který mi přeci jen pomohl aspoň tak, abych se mohla jakž takž vyspat. Používala jsem ještě různé repelenty a mastičky, ale už jsem se vážně těšila, až všem těmto hmyzákům budu moci zamávat.
 |
Jelikož jsem v tom horku neměla chuť ani na žádné pořádné jídlo, kupovala jsem si buďto focacciu s rajčaty a olivami v pekařství na rohu nebo čerstvé ovoce u stánku. Po nějaké době na Erasmu jsem přestala kupovat ovoce ze supermarketu, které bylo buďto tvrdé a nezralé nebo jsem v košíku vždy našla už nějaký zkažený kousek. Melounu, broskvím a meruňkám z trhu se opravdu nic nemohlo vyrovnat.
 |
 |
Začátkem měsíce přijeli zpět Španělé, takže už jsem tam nebyla úplně sama, nicméně moji spolubydlící byli stejně většinou někde na výletě, takže doma moc času netrávili.
Od úterka už šlo všechno přeci jen rychleji. Naposledy jsem si zašla na vycházku do přístavu a pozorovala plachetnice na širém moři. Přišla paní bytná, abychom vyřídili poslední nezbytnosti ohledně energií a domluvili se, kde jí nechám klíče od bytu. Zařizovala jsem Oliwii přepravu zavazadla do Polska, kamarádi ze čtvrtého patra mi přišli pomoct s balením kufru do folie, aby jej následující den mohl kurýr vyzvednout. Paní zubařka mi poslala lékařskou zprávu, vyzvedla jsem si u ní všechnu dokumentaci, zaplatila jsem internet za poslední měsíc.
 |
 |
Vše důležité bylo tedy vyřízeno. Nastal čtvrtek, a to jsem věděla, že stejně nic nenaspím. Velký kufr jsem měla už sbalený, bohužel jsme na bytě měli moc malou váhu, takže jsem se ani nemohla přesvědčit, zda máme nadváhu nebo ne. Doufala jsem, že to bude v pořádku, protože jsem vyhodila nějaké staré kusy oblečení a nechala paní Ritě kosmetiku. Také jsem si to odpoledne objednala taxi na šest ráno, abych měla jistotu, že se na letiště dostanu včas a nemusela se se všemi zavazadly vláčet na autobus.
Následující hodiny mi hlavou vířila spousta myšlenek a od dvou ráno jsem stejně byla zase na nohou, protože jsem si musela píchnout injekci na ředění krve. Pokud je někdo z vás taky trombofilik, tak víte, co to obnáší. Já jsem si takhle injekci píchala sama poprvé, a nebudu lhát, že se mi neklepaly ruce. Vše jsem ale zvládla.
Vstávala jsem ještě za tmy, asi v pět hodin. Trochu jsem se nasnídala, oblékla jsem si dlouhé černé kalhoty, jednak proto, že v letadle bývá vždy chladněji, a taky jsem nechtěla vzbuzovat rozruch s těma pokousanýma nohama. Vzala jsem si své univerzitní tričko a sandály, ve kterých mi vždy bylo nejpohodlněji.
Klíče od bytu jsem nechala na stole a naposledy se rozloučila se svým pokojem, ve kterém jsem strávila posledního půl roku. Pokud možno potichu jsem se vyplížila ven a nechala za sebou spící Španěly a jejich přátele.
Taxík dorazil dokonce asi dvě tři minutky před šestou, pán naložil oba kufry a já se usadila uvnitř. Byla jsem trošku překvapená, že se pán ještě zeptal, kam to bude, protože podle těch kufrů to bylo již docela evidentní. “All’aeroporto”, říkám a vyrážíme. Po několika minutách proplétání se uličkami města jej opouštíme. “Ciao Bari, sei stata bellissima!”
Ujíždíme po široké silnici, je šero a na obzoru vychází oranžově žhnoucí sluníčko. Cestu lemují ostrůvky vysokých štíhlých palem, které v tom šerosvitu vypadají jaksi magičtěji. Stáhnutými okénky dovnitř proudí svěží ranní vánek. Bude to pěkný den. V rádiu hrají I Believe I Can Fly. Co může být v téhle chvíli ikoničtějšího? Jsem dojatá, mám na krajíčku, ale přeci se nemůžu úplně rozbrečet. Mám super pocit z toho, že jsem to nakonec všechno zvládla, a že na sebe můžu být přeci jen pyšná.
Po zhruba půlhodince dorazíme na letiště, pan taxikář mi popřeje šťastnou cestu a já vstupuji do letištní haly, kde je mi hned změřena teplota. Z těch nervů a emocí se cítím aspoň na 39. Výtahem se svezu do prvního patra k odletům. Je ještě brzy, ale ten čas už nějak přečkám a uplyne mi jako voda. Krátce před osmou konečně odevzdávám velké zavazadlo, které má nakonec krásných 17,5 kilo. Pak už jenom u gate spolu s ostatními čekáme na letadlo.
 |
Počasí naštěstí bylo krásné a let proběhl bez problémů. Jak asi víte, mám strach z výšek, takže jsem v letadle vždy spíš trochu napjatá, než abych se pohodlně usadila a vše si užívala zcela bez starostí. Ale to se určitě změní, až toho budu mít nalétáno více.
 |
 |
 |
 |
Do Prahy jsme nakonec dorazili ještě dříve, než bylo plánováno. Po tom, co jsem si vyzvedla kufr, jsem už mířila k východu a hledala naše. Co vám budu vykládat, bylo to dojemné pro nás všechny. Po celou dobu letu jsem samozřejmě na sobě musela mít roušku, kterou jsem si sundala až když jsme nasedli do auta a vydali se na cestu domů.
Když přijedete po půl roce domů, je pro vás všechno úplně nové. Jako první jsem si všimla naší zelené zahrady plné stromů a keřů, protože přeci jen na tom vyprahlém jihu toho kromě palem, olivovníků a sem tam fíkovníků až tolik neroste. A samozřejmě jsem se zase ráda uchýlila do svého pokoje plného věcí, které mám ráda: fotek, pohledů, knížek. Ze všeho nejvíc jsem se však těšila na svoji pohodlnou postel. Po tom, co jsme se přivítali se ségrou, strejdovou rodinou, která bydlí hned vedle nás a s naším papouškem, tak na mě dolehla únava a ten den jsem šla spát už tak kolem deváté.
 |
 |
O víkendu jsem si už dala do kupy zkouškové otázky, trávili jsme se sestřenkou čas u bazénu a snažila jsem se ještě trochu odpočívat. V pondělí jsem pak už jela k zubaři, kterému jsem dovezla všechny rentgeny a rovnou jsme začali vrtat, čímž se vlastně zabýváme doteď a rozhodně to není procházka růžovým sadem, protože některé věci zkrátka nejdou tak rychle a snadno, jak bychom si představovali. Mamka také udělala svíčkovou, na kterou jsem se už dlouho těšila. V týdnu jsme také zajeli k dědečkovi na zahrádku, abychom sklidili úrodu rajčat, okurek, paprik a jablek, protože prarodiče zrovna byli na dovolené na Pastvinách, kam jsme se za nimi později také jeli podívat.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
Zajela jsem si také do obchůdku se zdravou výživou u nás ve městě, abych si koupila pár nezbytností. Jednou z nich bylo umělé sladidlo, já jsem zkusila koupit xylitol. Je to chemická sloučenina, na rozdíl od stévie má však příjemnou, pro mě neumělou chuť. Záleží však na každém, co vyhovuje mně, nemusí být třeba to pravé pro vás, pokud se rozhodnete nebo musíte vyřadit řepný cukr. Dále jsem si v DM koupila kokosový jogurt (zcela bez cukru), puding, kokosovou mouku, jahodovou kaši slazenou pouze xylitolem a vločky.
 |
Týden po příjezdu se nesl také ve znamení vaření, připravila jsem například lasagnovou polévku a zapečené lilky s rajčaty a mozzarellou. Takto jsem si nachystala všechny potřebné suroviny, snad mi prominete, že jsem zapomněla nafotit konečný výsledek.
 |
 |
V prvním týdnu po příjezdu jsem se také potýkala s aklimatizací. Třebaže dny tu byly nad poměry teplé, chodila jsem v mikině, dlouhých kalhotách a spala v huňatém županu.
 |
Co tedy závěrem? Asi by bylo záhodno Erasmus nějak zhodnotit. To, že mi do programu zasáhla koronavirová situace, a že jsem měla zdravotní komplikace, nemůžu počítat. Mám velkou radost z toho, že jsem si vybrala kurzy, které mě bavily, že jsem se naučila hodně zajímavého a poznala nové profesory, že jsem si našla nové přátele a mohla trošku procestovat Apulii. Určitě by však neškodilo, kdyby na fakultě bylo více lidí ochotných pomoct Erasmus studentům. Mnohdy totiž stačí jen zvednout telefon, i to však bylo mnohdy zatěžko.
Tak tohle by už bylo z tohoto článku vše, příště se máte rozhodně také na co těšit. Budu psát o našem výletu na hory, o učení se na zkoušky a završení druhého ročníku a o jazykových konverzacích, které mě moc moc baví. Tak snad vám předám třeba trošku inspirace!
Report z Erasmu: kdo by uvažoval o studiu na univerzitě v Bari, můžu vám poslat dokument s mnoha cennými informacemi! (snad jej eventuálně nasdílím i zde na blogu)
Music recommendation: BTS: Make It Right
TV serie recommendation: Why R U
